Umí výborně na klavír, hraje squash, ráda skládá složité puzzle. Je brilantní truckerkou, což dokázala ve finále letošního národního kola soutěže mladý evropský řidič. Mezi ženami byla nejlepší.

Marie Horneková vystudovala střední rodinnou školu se zdravotním zaměřením. Když se rozhodovala, kam půjde pracovat, neměla toho moc na vybranou. Mohla se starat o přestárlé lidi v domově důchodců nebo o pacienty v nemocnici jako sanitářka či zdravotní sestra. Měla možnost odjet i do zahraničí a dělat tam au-pair. Chybělo jí ale víc odvahy. Místo, kde by ji po škole vzali, nakonec nenašla.

"řídím takového krasavce"

"Skončila jsem na poště v Plzni," vzpomíná Marie. "Roznášela jsem dopisy a letáky, vydávala na přepážce nevyzvednuté zásilky, rozvážela poštovní balíky. Dělala jsem to ráda, ale nebylo to ono. Jsem povahově rebel, kterému nestačilo jezdit za volantem osobního automobilu. Lákalo mě zkusit jezdit s velkým kamionem. Tak jsem si sama, soukromě, za třicet tisíc, udělala řidičák nejenom na truck, ale i na autobus a traktor. Když jsem před čtyřmi lety požádala ředitele pošty, aby souhlasil, že budu jezdit s firemní avií, vzkázal mi, že tak drahý stroj nesvěří do rukou ženy a že mám smůlu. Tak jsem u České pošty skončila."

Jiného názoru bylo vedení jedné špeditérské firmy, která zabezpečovala přepravu zboží po zemích Evropské unie. Marii i bez předchozí praxe vzalo bez jakýchkoliv podmínek.
"Zpočátku mě na velké Scanii zaškoloval můj pozdější přítel," vzpomíná Majka, jak ji familiárně oslovují její kolegové. "Hodně mi pomohl. První půlrok jsem špatně spala.V noci jsem se na lehátku v autě probouzela strachy z toho, že jsem usnula za volantem. Tyhle noční můry mívá každý profesionální řidič bez výjimky."

"je to nádherný pocit usednout za volant"

První tři roky jezdila většinou do Německa, Francie, Španělska, Itálie, Švýcarska, Velké Británie, Belgie a Dánska. Vozila spotřební zboží, dřevo, kovové konstrukce, náhradní automobilové díly. Na cestách byla i měsíc. Potom se vracela na týden domů. Než se otrkala, bylo to prý všelijaké.
"Ne všichni chlapi za volantem, které jsem na silnicích potkávala, mě brali za rovnocennou. Dávali to najevo tím, že mě posílali domů, ať se starám o rodinu, děti a vrátím se k plotně s vařečkou. Vadilo jim, že se jim pletu do řemesla."

Od letošního ledna jezdí Majka v plzeňské dopravní firmě Manto. Už nejezdí na dlouhé trasy po Evropě, ale má svoji stabilní "linku" do Německa. Každý den naloží šestadvacet tun nákladu a odveze ho do Norimberka. Odtamtud vozí, co je třeba. Když se vrátí, nespí doma v posteli, ale v autě na firemním place. Nevyplatí se jí prý vracet se z Plzně do Nýřan. Domů jezdí jen na víkendy.
Před dvěma lety se Marie Horneková poprvé přihlásila do soutěže mladý evropský řidič kamionu pod záštitou automobilky Scania. Tehdy nepostoupila ani ze základního kola. Letos koncem června se dostala až do národního finále. Z celkem pěti set čtrnácti řidičů se umístila na výborném desátém místě, mezi ženami byla nejlepší.

"všechno po ruce-to mám ráda"

"První část soutěže byla věnována teoretickým znalostem v podobě testu znalostí pravidel silničního provozu, tísňových linek v zahraničí i například, jaké pneumatiky na soupravě jsou vhodné pro to které roční období," vypravuje. "Pak jsme jeli ve stanoveném časovém limitu jízdu hospodárnosti s plně naloženou soupravou na dvacetikilometrovém úseku. Nakonec jsem musela předvést zručnost za volantem. Když jsem dojela, bylo hodně lidí, kteří mi blahopřáli k úspěchu."

Marie Horneková zná spoustu vynikajících profesionálních řidičů. Tvrzení, že ženy jsou za volantem horší než muži však odmítá. Co jí vadí, že se některé ženy řidičky chtějí co nejvíc připodobnit svým protějškům. To jí prý doslova skáče husí kůže po těle. "Můj případ to není," podtrhuje. "Žena by si měla zachovat svoji přirozenost a být sama sebou. A to i třeba ve chvíli, kdy musí na silnici vyměnit prasklou pneumatiku."

Profesionální truckerka momentálně neví o žádné jiné profesi, která by ji tolik naplňovala, jako řízení kamionu. Kdyby ale mohla vrátit pár roků zpátky, dala by se prý na uměleckou dráhu.
"Obdivuji všechny, kdo špičkově hrají na jakýkoliv hudební nástroj nebo umí zpívat," svěřuje se. "Sama bych se věnovala klavíru, na který jsem se roky učila hrát. Možná, že bych se časem mohla i touto profesí živit. Spíš než peníze u mě ale rozhoduje práce, která mě baví, uspokojuje a doslova pohlcuje. V této době to je jednoznačně můj kamion."

foto: JUICY